Při čtení berlinálové recenze o novém britském snímku Vrah ve mně (The Killer Inside Me, 2010) jsem si vzpomněl na několik jiných, starších filmů, v nichž bylo opravdu hodně hnusné naturalistické násilí a krutost. Nikdy jsem je nedokoukal, protože jsou věci, z nichž se asi zvedá žaludek každému normálnímu člověku.
To je také důvodem, proč mám rád horory jen tehdy, pokud obsahují temnou atmosféru, ale ne moc cákající krve. Jakmile je to přegoreovaná krvárna, nebo jakmile je v tom kruté násilí, tak takové snímky odmítám a přestávám se dívat.
Pohled na krev (třeba u zranění) mi nevadí, neomdlévám. Ale sledovat krvárny a násilí, to je o ničem. Není na tom vlastně nic zajímavého, je to jen hnus, z něhož je člověku špatně. Umění by přece mělo být úplně o něčem jiném.
